Naše viny

A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

Jeden problém nás zajímá asi všechny: „Jak ze sebe odstranit vinu?“ Každý člověk někdy v životě pochybí, ale co pak s vinou? Je jako kámen na srdci. Zůstane celý život? Je možno vinu nějak odčinit? Můžeme vůbec dosáhnout odpuštění? Mě k tomuto zamyšlení přivedla kniha Paula Tourniéra s názvem Vina. Pojďme se nad otázkou „ Vina a Trest“ a „Vina a Odpuštění“ chviličku zamyslet. Odpověď hledá i světová literatura, ale my budeme hledat odpověď v Písmu.
Vzpomeňme na některé největší muže a ženy Bible. Například takový Mojžíš. Podívejme se na život tohoto velkého zákonodárce blíž. Svou kariéru začal vraždou, po níž následovalo čtyřicet let skrývání před soudem. Mojžíš byl mužem strachu a nevíry. Když ho Bůh povolal, aby vyvedl Izraelce z otroctví, prosil: „Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk … Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“. Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: „Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí. (2M 4,10.13-14) Celý svůj život Mojžíš toužil vstoupit do Zaslíbené země, ale jeho selhání mu v tom zabránila. Přesto Bůh přirovnává Mojžíšovu věrnost ke Kristově. V epištole Židům je psáno: Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i ‚Mojžíš byl věrný v celém Božím domě‘(Žd 3,1-2). Chyby tedy Mojžíše nevyloučily z Boží síně vítězů. Ale vezměme další postavu.
O Jákobovi obvykle přemýšlíme jako o velikém modlitebním bojovníkovi, který zápasil s andělem Páně a zvítězil. Jákob dostal vizi nebe s anděly vystupujícími a sestupujícími po žebříku. Přesto byl život tohoto muže plný do očí bijících selhání, a Písmo před námi žádné z nich neskrývá. Jako mladík Jákob oklamal svého slepého otce, aby ukradl dědictví svého bratra. Jako ženatý pohrdal svou manželkou Leou, zatímco v sobě choval velkou tajnou lásku k její sestře Ráchel. Nepřijal svou manželskou zodpovědnost. Po narození každého syna si Lea myslela: „Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně,“ (1M 29,34). Ale skutečnost byla jiná – Jákob ji nenáviděl. Tady byl muž chycený v síti podvodů, lstí, lumpáren, krádeží, nevěrnosti a polygamie. Přesto čteme o uctívání Boha Abrahama, Izáka a Jákoba.
Král David, zpěvák žalmů a mocný válečník, a jak šokující jsou slabosti tohoto velikého muže. Přebral Batšebu jejímu manželovi Uriášovi, poslal tohoto nic netušícího muže na smrt v předních řadách své armády. Prorok Nátan řekl, že tento dvojnásobný hřích dal velkou příležitost nepřátelům Hospodina k rouhání. Představte si tohoto velikého krále, jak stojí nad rakví svého nemanželského dítěte, po boku ukradenou manželku. David tam znamená naprostou prohru. Přesto Bůh nazval Davida mužem podle svého srdce (1Sam 13,14: Teď však tvé království neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem, protože ty jsi nedbal toho, co ti Hospodin přikázal.“15 A Samuel hned vystoupil z Gilgálu …).
Hospodin tedy požehnal vrahovi Mojžíšovi, intrikánovi Jákobovi i lstivému Davidovi, protože se tito muži naučili, jak vytěžit ze svých chyb a jít dál až k vítězství. Jestliže nás naše selhání a prohry zbavily odvahy, máme v Bibli pro nás dobrou zprávu. Nikdo není blíž Božímu království než muž nebo žena nebo mladý člověk, který se může podívat na to, co je v jeho očích porážka, naučí se jí čelit a přejde do života pokoje a vítězství.
Připomeňme si ještě dnešní čtenou pasáž z Matoušova evangelia. Cituji podle SNC: „Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni… Podle toho jak soudíte, budete souzeni i vy a na váš život budou přiložena stejná měřítka, jaká sami používáte…“ (Mt 7,1-2).
1  Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2  Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3  Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4  Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5  Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. 6  Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.
Bible je školou odvahy, odvahy poznat naše špatné činy, odvahy stát čas od času neochvějně na svých rozhodnutích bez ohledu na nevyhnutelný pocit viny, který vyvolává každý konflikt. Vzpomeňme, jak nekompromisně apoštol Pavel odmítá požadavky jeruzalémských křesťanů i samotného Petra, když se jedná o „pravdu evangelia“ (Ga 2,5.11 – 5  Před těmi jsme však ani na okamžik necouvli a nepodrobili jsme se jim, aby vám byla zachována pravda evangelia. 11  Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu.)
Bible před nás klade i povinnost bránit sama sebe, nedovolit, aby nás zničilo odsouzení druhých, ani jejich stálé snahy zaujmout místo našich soudců a mít morální dohled nad naším životem. A pro naše dobro nám připomíná, že máme být rezervovaní k druhým a odmítat stát se soudci chování jiných lidí.
Sám Ježíš odmítl roli soudce, když byl o to požádán, přestože se právě on má vrátit, aby soudil živé i mrtvé. Píše se o tom v Lukášově evangeliu: Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ (L 12,13-15). Tento muž obvinil bratra z hrabivosti a Ježíš odmítl pronést jakýkoliv soud. Ale okamžitě vzbudil u přihlížejících vědomí jejich vlastní chamtivosti. Na mnoha místech Písma najdeme v Kristových ústech stejné převrácení hodnot od objektivních k subjektivním, od hříchu jiných lidí k našim vlastním. Podobný příklad najdeme i v Janově evangeliu: Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. (J 9,1-3) Stejnou otázku učedníci položili, když bylo pádem věže zabito osmnáct lidí – a dostali stejnou odpověď: Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ (L 13,4-5)
Ve všech odvětvích působí soudy druhých lidí ničivě. Strach z kritiky zabijí spontánnost, tedy bezprostřednost, varuje lidi, aby se neukazovali takoví, jací jsou, a aby se nevyjadřovali příliš svobodně.
Soudit někoho je vždycky zničující. Musíme se vždy v nitru ptát, zda to, co někomu říkáme, je pro něho konstruktivní nebo destruktivní, tedy povzbuzující nebo ubíjející. Kolik manželských párů se navzájem ničí tím, že si říkají příliš tvrdé pravdy nebo používají břitkou ironii.
Můžeme si i všimnout, jak obavy ochuzují lidstvo. Jsou zdrojem kompromisů, které snižují člověka a uzavírají ho do neosobního chování. Vezměme si dívku, která se právě zasnoubila a celá rozkvetla. Co se stalo? Samozřejmě zázrak lásky a štěstí. Ale ta dívka našla muže, který ji nekritizuje. Dokud ho nepoznala, byla tak tichá jako její sestra povídavá. Rodiče byli na její sestru velice pyšní, protože měla ve škole úspěch a dobře se učila. Naši dívku považovali za hloupou, protože školu neměla ráda a nebyla schopná postoupit dál než na střední školu. Proto se obávala, že když otevře pusu, prozradí nějakou hloupou poznámkou své nedostatky ve vzdělání. Ale teď mohla svému snoubenci povědět všechno, co jí táhlo myslí, a on vždy prohlásil: „Víš, ty jsi tak chytrá!“ I když řekla něco hloupého, on to považoval za kouzelné, originální a jedinečné.
Podle toho, jak nesmírně může lidská bytost rozkvést a rozvinout se, když je obklopena láskou a důvěrou a nikdo ji neodsuzuje, můžeme změřit ničivou moc lidské kritiky a zároveň zjistit, že každý soudí druhé a utlačuje je jen proto, že sám je utlačován. Z toho důvodu dívka nebude kritizovat svého snoubence. Naopak ho obdivuje, natolik, že to rozčiluje její rodiče, takže se rozhořčeně ozvou: „Vůči nám nejsi tak velkorysá! Na nás vidíš každý chlup!“
Líbánky samozřejmě netrvají věčně. Jednoho dne manželka objeví, že její muž je sobecký, nebo si naopak manžel všimne, že jeho žena moc mluví. A nastávají změny. Nikdo z nich sice nic neřekne, protože nechce porušit harmonii, která mezi nimi stále ještě panuje. Ale mají už oči otevřené a každého dne zaznamenávají v mysli další rušivý detail, podle něho začínají soudit toho druhého. Až jednoho dne pocítí potřebu otevřené diskuze, „metanoiu“, obdivuhodnou změnu smýšlení, díky níž budou moci znovu začít důvěřovat jeden druhému. Potom si přiznají, že se začali jeden druhého bát. Ten strach vznikl z posuzování druhého a posuzování zase ze strachu. Ani láska tomu nemohla zabránit. Protože když jeden dává najevo víc lásky, než skutečně cítí, začíná pochybovat i o lásce, kterou mu věnuje ten druhý. Pokradmu, aniž to zaznamenáme, pronikne kritika do navenek šťastného manželství a ujídá z něj po kouscích dávno před tím, než mezi partnery vypukne zjevný konflikt. Tohoto plíživého nepřítele však mohou zahnat a zničit, budou-li jednat společně, pokud se s Boží pomocí začnou společně modlit a duchovně se spojí. Tehdy oba partneři uslyší hlas Boží a uvědomí si své chyby, s nimiž se svěří tomu druhému. Je to velmi nepříjemná záležitost. Pouze tehdy, když se zbaví svých soudů a uvědomí si, jak jim propadli a že toho druhého tak nepěkně posuzovali, aniž si toho byli vědomi. To je ta metanoia, přeměna srdce, přechod z království tohoto světa do království Božího.
Připomeňme si, že milost Boží neodstraňuje vinu, ale odsouzení. Podmínkou pro takové rozhřešení je kajícnost a uznání viny – pravý opak neexistence viny.
Zakončím slovy z listu Římanům: Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. …  Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!. (Ř 8,1-2.14-15) Amen

Jákobův zápas

Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. (1M 32,25)

Připomeňme si, za jakých okolností k tomuto záhadnému zápasu s Bohem vlastně došlo. Jákob je muž, jehož dostihla jeho vlastní minulost. Už jeho jméno napovídá – Jákob znamená „Úskočný, Lstivý“. Jákob když byl mladší, tak jednou hrubě obelstil svého bratra Ezaua. Lstivě ho obral o právo prvorozeného a o otcovské požehnání. Když se Jákobův podvod provalí, jeho bratr Ezau vzplane hněvem a chce svého bratra zabít. Jákob proto prchá a po dlouhých dvacet let Ezaua nevidí. Nyní se vrací, neboť Bůh jej volá zpět domů. Proč? Protože ta země mu byla Bohem zaslíbena. Ovšem Jákob se nevyhne setkání s Ezauem, čehož se Jákob zcela přirozeně bojí. S jakou ho asi jeho bratr přivítá. 20 let se zdá být dlouhá doba, ale některé křivdy a hořkosti si v sobě lidé nosí někdy i po celý život. Jákob se bojí o sebe i svou rodinu. A proto se před setkání s Ezauem modlí a prosí Boha, aby to dobře dopadlo. Svěřuje se do Božích rukou. Jestli Bůh nepomůže, Ezau nás pobije jako mouchy. Přichází navíc zlověstné zprávy: Ezau už o nás ví, jede nám vstříc a s ním 400 ozbrojených mužů. Tak v této osudové a zlověstné noci, kdy nikdo neví, co přinese úsvit a jeho setkání s Ezauem, Jákob převede vše, co má, přes potok Jabok. Ten tvořil hranici zaslíbené země. Vše je připraveno, vše je v ruce Boží.

Překročit řeku – to je nejen v Bibli velmi často symbolický čin. Znamená to učinit zásadní rozhodnutí, vyjít směrem ke svobodě, vyjít za Bohem, který pro nás chystá veliké věci a volá nás, abychom jim odvážně vyšli vstříc. Pro Jákoba to ze všeho nejprve znamená překonat vlastní strach. Tedy opustit už konečně svou dosavadní životní strategii, která mu vždy velela vyhýbat se přímým střetům a jít cestou nejmenšího odporu. Pochopil, že s takovým postojem se dál jít nedá. Jákoba dostihuje jeho vlastní minulost. Rád by se byl od ní odříznul, ale to nejde. Musí se s ní vyrovnat. Žádnou tlustou čáru udělat nelze, žádné promlčení zločinů neexistuje. Minulost se tu v podobě Ezaua opět hlásí ke slovu: živá, bolavá, nezahojená. A Jákob jde teď té minulosti vstříc.

V rozhodujících chvílích izraelského lidu často slyšíme závažná Hospodinova slova. Ba dokonce je to přímo Bůh sám, kdo velká rozhodnutí svého lidu vyvolává: běž, vyjdi, promluv, učiň to či ono, říká Hospodin a věci se dávají do pohybu. A tak spolu s Jákobem bychom mohli očekávat, že se i teď nějaký takový Boží hlas ozve. Hlas, který říká: Neboj se, překroč tu řeku, překroč svůj stín. Já budu s tebou, povedu tě, dám ti do úst ta správná slova, když se setkáš se svým bratrem. Pomohu ti vyrovnat se s vlastní minulostí. Očistím tě od všech starých vin, které na tobě i po tolika letech ulpívají.

Jenže žádná taková slova nepřicházejí. Místo toho se Bůh zjevuje úplně jinak. Vůbec ne jako milý a laskavý Bůh, který potěšuje, posiluje a dává naději. Hospodin se ukazuje v podobě jakéhosi démona, nočního ducha, bezejmenného, bez tváře, nevyzpytatelného, temného. Jako by se Ezau sám vtělil do tohoto Božího posla a na Jákoba zaútočil. Jako by se v tuto chvíli Bůh postavil na stranu Jákobova nepřítele a bojoval po jeho boku. Tento Bůh neodpouští, ale naopak připomíná starou, a přece stále trvající vinu. Tento Bůh nezapomíná, ale volá k odpovědnosti. Tento Bůh klade odpor, pronásleduje a usvědčuje nás. Oko za oko, zub za zub. Co bylo ukradeno, musí být vráceno. Od tohoto Boha nepřichází úleva a radost, ale spíš svatý hněv a neúprosnost.

Bůh proti člověku. Jak se to může stát? Co to je za Boha? Je to vůbec Bůh? Co má tento říční démon společného s Ježíšem z Nazaretu, odpouštějícím, uzdravujícím, milosrdným? Jak může člověk v takovém nerovném souboji obstát? Jak se vůbec může Bohu postavit? Jak se může vzepřít jeho věčným záměrům? Co můžeme Bohu odpovědět, když na nás volá z bouřlivé smršti, podobně jako kdysi na Jóba: Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? (Jb 38,2)

Každý z nás se asi již s takovým Bohem setkal. Když se nám nebo našim blízkým stane nějaká tragédie, jistě nás také napadne, zde to tak třeba Bůh nechtěl. V takové chvíli si řekneme, že Bůh nestojí na naší straně, ale na straně našich nepřátel: třeba na straně zhoubné nemoci, která nám krok za krokem bere všechnu naději; nebo na straně bezohledného šílence, který přimíchává do nápojů jed; nebo na straně ničivé vlny, která smete do moře lidský život. Těžko se takovým myšlenkám ubránit, když přece vyznáváme, že Hospodin je stvořitelem a pánem nebe a země, a tak by se vlastně nic nemělo dít bez jeho vědomí a souhlasu. Těžko se v bolesti a strachu neptat, kde a jak je tedy ve všech hrůzách Bůh. Těžko ho nevidět jako temnou, nevyzpytatelnou, ba dokonce démonickou bytost, která nás najednou přepadá – tak jako kdysi Jákoba – a obrací náš život naruby.

Co v takové chvíli dělat? Sledujme, co udělal Jákob. Udělal něco zdánlivě nemožného a absurdního. Začne s Bohem bojovat. Nedá se. Brání se. Nespokojuje se s Bohem, z kterého jde strach. Chce se probojovat k Bohu, jehož hlas slyšel kdysi dávno v Bételu, když se mu zjevil ve spánku. Chce znovu slyšet to, co mu Bůh řekl tehdy: Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš. Těchto slov se Jákob držel, ta si připomínal na svých různých cestách a necestách, a toto ujištění nyní žádá znovu po svém Bohu. Jako by Hospodinu vzdorovitě řekl: ne, já nevěřím, že ty jsi temný duch, který mě přišel soudit a odsoudit, který pouze touží, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost a abych byl potrestán za svou dávnou nepravost. V takového Boha já nevěřím. Věřím v Boha, od něhož jsem přijal velká zaslíbení. Věřím v Boha, který mě kdysi postavil na nohy, vyvedl mě z mé bezradnosti a daroval mi novou budoucnost. To je můj Bůh.

A Jákob nakonec svůj boj s Bohem a o Boha vybojoval. Bylo to bolestivé, utrpěl při tom mnohá zranění, ale uspěl. Probojoval se až k jeho požehnání. Na konci toho zápasu už před ním nestojí neznámý, nevyzpytatelný, strašlivý Bůh. Nepřítel se mění v přítele. Mění se v Boha, který nechce člověka zničit, ale zachránit. Proto může Jákob ráno po dlouhém boji vyznat: viděl jsem Boha tváří v tvář. Nebo by se spíš dalo říci: spatřil jsem tu pravou Boží tvář. Tvář milosrdenství a dobroty. Spatřil jsem a znovu se ujistil o tom, kým Bůh opravdu je. Proč se ptáš na moje jméno, říká ráno Hospodin. Ano – proč by se měl Jákob ptát, když přece ví, že tohoto Boha přece dávno zná – jen se mu na chvíli výhled k němu zatemnil.

V temných údobích našich životů se nám – stejně jako Jákobovi – zdá, že Bůh svou tvář skrývá za různé divné masky, že proti nám stojí jako protivník, rozhněvaný a nesmlouvavý. Není divu, že se takového Boha zalekneme. A chápu i lidi, kteří si v srdci řeknou: v takového Boha já věřit nechci. Nepotřebuji ho. To ať je nade mnou raději prázdný vesmír, než Bůh, který si se mnou pohrává jak kočka s myší. To raději nedoufat v nic, než vkládat falešné naděje v Boha, od kterého nakonec nemohu nic dobrého očekávat.

Jákob se ale v rozhodující chvíli svého života nedal ovládnout strachem, tak jako tolikrát v minulosti. Necouvl. Necouvl ani před svým bratrem Ezauem, ani před Bohem, který se mu postavil do cesty. A tak i pro nás je v okamžicích Božího mlčení, nepřítomnosti a hněvu ještě otevřená ta cesta jákobovská. Nesmíme zapomenout na to, že Bůh je přece jiný než, jak se někdy jeví. Navzdory všemu, co mluví proti tomu, můžeme a máme tvrdošíjně opakovat: můj Bůh je Bůh Ježíše Krista. Pravý Bůh na nás nesesílá nemoci, on je uzdravuje. Pravý Bůh neodplácí zlo zlem, ale odpouští. Pravý Bůh na nás nechystá katastrofy, ale těší a blahoslaví ty, kdo pláčou.

Jákob o samotě, sám v tichu noci, prožil hlubokou zkušenost s Bohem. Událost Jákobova zápasu s Bohem je zahalena rouškou tajemství. Neznáme podrobnosti. Měl ten kdosi podobu člověka? Byl to fyzický zápas? Biblický autor se omezuje toliko na to, že s Jákobem kdosi „zápolil“. Ať už si ten zápas představíme jakkoliv, nebyl to boj iluzorní. Jákob si odnesl pochroumanou kyčel. Proč Bůh Jákoba vlastně napadl? Proč boj? Ukazuje se tu, že někdy, aby Bůh mohl člověku požehnat, musí být člověk k tomu uschopněn. Ne každý je totiž připraven a schopen Boží požehnání přijmout. Tento příběh nám ukazuje, že aby člověk mohl něco od Boha přijmout, musí před ním nejprve kapitulovat. Může se nám z toho příběhu zdát, že Jákob vlastně nad Pánem Bohem zvítězil. Vždyť sám Bůh mu říká: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls“. A ještě před tím je řečeno, že ten neznámý protivník viděl, že „Jákoba nepřemůže“. Na první pohled to tedy může vypadat tak, že Jákob se poměřil s Bohem a vyšel z toho vítězně. Jako silák, který se může poměřovat se samotným Bohem. Ale to by bylo hluboké nepochopení tohoto příběhu. Ano Jákob bojoval se ctí, jako kníže, rval se jako lev, ale nakonec nezvítězil svou silou, ale, paradoxně, svou slabostí. Byl poraněn a tím i vlastně velmi oslaben, ne-li úplně vyřazen z boje. Ale Jákobova velikost spočívá v tom, že ač byl naprosto přemožen, přece se nevzdal a prosil o požehnání. Jako klíště drží neznámého. Ví, že i přes svou prohru ho nesmí pustit. Jestliže ho nyní pustí, o požehnání přijde. Tak toužil po požehnání, že musel ten prohraný boj svést až do konce.

Slovíčko požehnání se v textu objevuje dvakrát, což znamená, že požehnání tady hraje významnou a důležitou roli. Když se podíváme na celý Jákobův příběh, tak zjistíme, že požehnání skutečně hraje v celém životě praotce Jákobova velmi důležitou roli. Jákob nejprve dostal požehnání od svého otce Izáka podvodem a lstí. Pak při něm nezaslouženě požehnání stálo, když žil a pracoval u svého strýce Lábana. Nyní o požehnání zápasí a znovu ho dostává. Když bude Jákob na smrtelné posteli, bude pak žehnat všem svým synům. Na tomto dramatickém Jákobově příběhu se ukazuje, jak se to má s Božím požehnáním. Pán Bůh uděluje požehnáním těm, kteří o něj stojí, člověk ho však nedostává automaticky, ale častokrát o něj musí bojovat a prosit.

Život přináší zápasy, menší i větší. Tělesné i duchovní. A nevyhnou se vždycky ani nám. Kéž je nám posilou v zápase příklad Jákobův, příklad onoho poraženého vítěze. Ale mnohem více nechť nás posiluje sám pán Ježíš Kristus. Možná jste si povšimli, že jeho zápas v getsemanské zahradě, kde se Kristus rozhoduje, zda půjde cestou kříže ke spáse světa, se nápadně podobá zápasu Jákobovu. Také Kristus se svými nejbližšími poodešel stranou, jako Jákob převedl svou rodinu přes potok Jabok. Také Kristus zůstal v rozhodující chvíli sám se svým Otcem, Bohem, jako Jákob zůstal sám ve svém boji. Také Kristus zápasil o Boží cestu, jako Jákob bojoval o Boží přízeň. Také Kristus byl v boji raněn – více než Jákob. Jákob měl vykloubenou kyčel, Kristus zemřel na kříži za naše hříchy. Ale podobně jako Jákob, který ač poražen získal požehnání, i Kristus – zemřel, jinak řečeno byl poražen. Ale jeho smrt přinesla požehnání celému světu. Hřích lidí byl usmířen. Člověk byl vykoupen. Nečekají nás asi vždy takové zápasy jako Jákobův. A už vůbec ne jako Kristův. Ale to neznamená, že naše zápasy jsou iluzorní, nebo nevýznamné. Jsou významné, každý zápas, kdy se člověk poměřuje s Bohem a jeho slovem je významný. Může nás překovat v bytosti hluboce oddané Bohu. Kristus ukřižovaný buď naší posilou. On zemřel, abychom my mohli žít. On byl ubit, aby náš hřích mohl být vymazán. Kristus sám se nám staví po pravici ve všech zápasech života.

Nebeský Otče, děkujeme Ti za to, že zápasíš za nás a pro nás. I tvůj prvorozený syn Ježíš Kristus zápasil na golgotském kříži za nás a pro nás. Jedině tak můžeme mít podíl na věčném životě. Za tento těžký zápas za nás a pro nás Ti děkujeme. Amen.

Přijdeme do nebe?

Co se stane, když umřeme? Některé církve tvrdí, že přijdeme rovnou do nebe, jiné, že nejprve musíme absolvovat očistec. Případně – s odvoláním na Lukášovo podobenství o Lazarovi (Lk 16,20-26) – že nás čeká oheň pekelný. Předpokládejme, že nejsme zatraceni, protože spoléháme na Boží milost a můžeme peklo vynechat. Čeká nás tedy očistec?

Wikipedie říká, že očistec „je stavem, během něhož se očišťují duše zemřelých od méně závažných hříchů a nedokonalostí před svým vstupem do nebeského stavu. Ačkoliv takové duše v očistci prožívají jistá utrpení, přesto je naplňuje jistota, že po tomto očistném procesu vstoupí do nebeské blaženosti před Boží tvář.“ Víru v očistec sdílí katolická církev a ve všeobecnosti i anglikánská církev, podobný koncept je i v pravoslavné církvi, v judaismu i u mormonů. Protestantské církve se opírají o Písmo, např. o verš „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Řím 6,23) a očistec odmítají. Mimoto Hospodin je Bůh milostivý, nelibuje si v mučení (2M 34,6; 2Pa 30,9; Neh 9,17. 31; Ž 86,15; 112,4; 116,5; Jon 4,2).

Takže mám naději, že přijdu do nebe? Jako nebe se obvykle označuje místo či stav blaženosti mimo tento svět, kde dlí Bůh, andělé, případně i duše lidí, kteří do nebe budou přijati. Nebe se obvykle umísťuje nahoru, nad oblohu. Jan zaznamenává slova Kristova: V domě mého Otce je mnoho místa. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. (J 14,2-3) Ovšem nejsou tato slova určena apoštolům? Můžeme použít i jiný verš: Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují“ (1Kor 2,9); zde ovšem není řečeno, že se to týká nebes. Ale Kristus pravil spoluukřižovanému lotrovi „Amen, pravím ti dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43) Takže po smrti do nebe, nebo do ráje?

Můžeme se ale opřít i o jiné verše: „Učinil jsi nás králi a kněžími našemu Bohu a budeme kralovat nad zemí“, říká se ve Zjevení (Zj 5,10) a Lukáš (Lk 12,32) dodává: „Neboj se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“. Ve skutcích je zase sdělení, že „On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel.“ (Sk 17,26). V Bibli najdeme i slova o zemi: „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.“ (Ž 115,16); „Spravedliví obdrží zemi a budou v ní bydlet navždy.“ (Ž 37,29); „David přece nevystoupil do nebe, ale sám říká: ‚Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, než ti tvé nepřátele k nohám položím.'“ (Sk 2,34-35).

Písmo jasně říká že „je souzeno člověku jednou zemřít a potom soud“ (Žd 9,27). Řecká filozofie přinesla víru v lidskou nesmrtelnou duši, která je smrtí člověka vysvobozena ze zajetí hmotného těla a má otevřenu cestu do vyšších sfér. Ale Písmo říká: Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic. Žádné odplaty se už nedočkají, i pouhá vzpomínka na ně zanikla. Jak jejich láska, tak jejich zášť, všechna jejich vášeň je dávno pryč. Nikdy už nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem. (Kaz 9,5-6). V listu Římanům (Ř 6,23) se píše: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. V Bibli najdeme i slova: Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. (1Pt 1,3-5) Tomuto verši lze ale rozumět i tak, že oním „dědictvím“ je Kristus, nikoli, že tam máme rezervované místo.

Verše k dané otázce najdeme i na dalších místech Písma: Amen, amen, říkám vám: Přichází chvíle, a už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kteří uslyší, budou žít. Jako má Otec život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě, a dal mu také pravomoc konat soud, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu; přichází totiž chvíle, kdy všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou – ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, ale ti, kdo konali zlo, budou vzkříšeni k soudu. (J 5,25-29)

Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. (Zj 21,1-3)

Hleďte, abyste neodmítli Toho, který k vám mluví. Jestliže neunikli ti, kteří odmítli toho, kdo na zemi vydával Boží pokyny, čím spíše neunikneme my, odvracíme-li se od Toho, který je z nebe. Jeho hlas tehdy otřásal zemí, nyní však slibuje: „Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem.“ A to, že řekl „ještě jednou...,“ ukazuje na odstranění všeho, co je otřesitelné (to jest udělané), aby tak zůstalo to, co je neotřesitelné. My však přijímáme království, jež je neotřesitelné, a proto buďme vděční a služme Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a posvátnou bázní. (Žd 12,25-28)

A tak z jednoho už nemohoucího muže vzešlo bezpočet potomků, jako je hvězd na nebi a písku na mořském břehu. Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci. Ti, kdo takto mluví, dávají najevo, že touží po vlasti. Kdyby měli na mysli tu, kterou opustili, měli přece dost času k návratu. Oni však toužili po lepší vlasti - po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město. (Židům 11,12-16)

Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! (1Kor 15,51-54)

Dinesh D'Souza v knize Život po smrti píše, že se ve světle nejnovějších objevů ve fyzice a neurologii, nejpřesvědčivějších filozofických dedukcí a nejvěrohodnějších teorií biologů a antropologů se představa posmrtného života jeví jako značně reálná. Předkládá logické, vědecké argumenty pro to, že život po smrti je nejen možný, ale také velmi pravděpodobný. Má na své straně mnohem více důkazů než ateisté, podle nichž je smrt naším úplným a naprostým zánikem. D'Souza provokativním způsobem mistrovsky kombinuje argumenty filozofické, fyzikální a biologické s pronikavým rozborem jednotlivých pojetí posmrtného života ve světových náboženstvích a ukazuje, proč je reálné, že Shakespearův „neznámý kraj“ bude nakonec zmapován.

Ježíš Kristus říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věřte ve mne! Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít navěky. Já jsem ta cesta, pravda a život!“ (J 11,25; 14,6). Vzkříšený Kristus je základem a zdrojem budoucího vzkříšení člověka, vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli... Pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, ale pro spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (1Kor 15,20-22).

Máme tedy příslib povolání k životu. V nebi, v ráji, na Zemi? Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší. (1Pt 1,1-9)

Časně ráno

Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil. (Mk 1,35)

Městečko Kafarnaum je podle Marka začátkem Ježíšovy veřejné činnosti. Ježíš vchází do synagogy, světí den odpočinku. Jde do míst, kde Židé vykládají Zákon a modlí se k Bohu. Ježíš vykládá zákon jako ten, kdo má moc, před jeho autoritou se musí sklonit nečistý duch, který sužuje bezejmenného člověka, který přišel za Ježíšem do synagogy. Nakonec jeho autoritu musí uznat i ti, kteří se stanou jeho odpůrci. Když nastal večer a slunce zapadlo, – víme, že pro Židy večerem začíná všední den – Ježíš je konfrontován s temnými silami celého Kafarnaum. Nemocní z městečka se hrnou, až u dveří vzniká tlačenice, aby byli uzdravováni. Do jejich temnoty, přes temno noci, svítí naděje uzdravení, naděje nového života. Možná do hluboké moci se táhne uzdravování rozličných neduhů a vyhánění zlých duchů.

A pak čteme: „Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil.“

Marek ve svém evangeliu neposkytuje další podrobnosti. Jaká byla Ježíšova modlitba? Byla to modlitba díků, kdy Bohu děkoval za dobrý začátek svého působení? Nebo se jednalo o naléhavou prosebnou modlitbu ohledně jeho další misijní činnosti? Nebo se snad jednoduše chtěl v tichu a samotě setkat v modlitbě se svým Otcem? Je to mezi ním a Bohem. Jakoby nám Marek říkal – pro dílo Ježíše, ale i naše, je důležitá modlitba. Bez komunikace s Bohem, bez rozhovoru v modlitbě, bez intenzivního vztahu k Bohu by Ježíš mezi lidmi nemohl vykonávat to, co vykonal. I my bez vztahu k Bohu a jeho moci chřadneme a více slyšíme „zlé duchy“, jak nazývá evangelista lidské posedlosti. Je zde zobrazena zbožnost Ježíše Krista, který tak jako každý věrný, modlitbou obnovuje vztah s Bohem. Petr a učedníci se pouští za Ježíšem. Tentokrát ještě na ně nepadla únava jako v zahradě Getsemane. Tentokrát ještě plni očekávání a odhodlání, chtějí s Ježíšem trávit každou chvíli.

Ježíši, všichni tě hledají! Výčitka nebo pokušení učedníků svému mistrovi určovat, co má dělat? Lidské, naše pokušení nechat si Ježíše jenom pro sebe? Kriste, lidé tě hledají, abys uzdravoval, potvrzoval jejich představy, a ty jsi někde na pustém místě a modlíš se. Zakroč, zjednej pořádek, udělej něco, aby tvá sláva a tvé království rostlo. Co děláš o samotě?

Ježíš, posilněn modlitbou, na výčitky učedníků neodpovídá. Nevrací se do míst, kde jej všichni oslavovali za jeho moc uzdravovat. Uzdravování není jeho hlavním úkolem. Je to důsledek přítomnosti jeho království. Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal a vyháněl zlé duchy. K této výzvě adresované učedníkům Ježíš připojuje odůvodnění, které je možné chápat dvojím způsobem, jak je zřejmé i z rozličných překladů. Ekumenický překlad uvádí: „neboť proto jsem vyšel“ (Mk 1,38b) – tj. neboť z tohoto důvodu Ježíš časně ráno opustil město Kafarnaum. Liturgický překlad naproti tomu zní: „protože kvůli tomu jsem přišel“ – tj. neboť kvůli tomuto byl poslán na svět.

Ježíš, posilněn modlitbou, odchází z míst, kde by jej možná čekala světská sláva. Jemu však jde o Boží království, o člověka, o evangelium. Evangelium o tom, že odcizení člověka je překonáno v jeho přítomnosti. Uchovejme si víru v to, že modlitba na pustém místě, tedy ničím nerušený vztah k Bohu, přemáhá v nás nejednu temnotu, posedlost i neduh.

Tuto zmínku o Ježíšově modlitbě o samotě za časného rána můžeme brát rovněž jako pozvání k naší osobní modlitbě podle Ježíšova příkladu. Ježíš toužil po setkání s Bohem v samotě a tichu. Evangelista Marek sice zmiňuje jen zřídka Ježíšovu modlitbu, nicméně z těchto zmínek je možné vypozorovat, že k Ježíšovu obrazu v Markově evangeliu nepatří pouze neúnavné a ustavičné misijní působení, nýbrž i čas na setkání s Bohem v modlitbě. Sám Ježíš, který je nedostižným způsobem spojen s Bohem a který má zvládnout nesmírný úkol, nachází čas k modlitbě, věnuje čas na setkání s Bohem.

V evangeliu Matouše (Mt 6,5-6) se říká: vejdi do svého pokojíku, jdi na místo, kde budeš sám s Bohem, kde tě nebude nikdo a nic rušit – a nejlépe bude, když si najdeš také takovou dobu, kdy ty sám nebudeš nikoho rušit ani zanedbávat. Ježíš tady ukazuje na modlitbu, jako na něco tajného, velmi soukromého. Je to něco, o čem nemusí nikdo jiný vědět. Proto je dobré mít soukromý čas s Pánem v časných ranních hodinách, kdy ostatní z rodiny ještě spí. To je čas, který můžeme dát Pánu. A nemusí se jednat o dlouhé hodiny strávené v modlitební komůrce. Stačí jen chvíle. Někdy křesťané dělají tu chybu, že si vezmou příliš velké sousto – teologové říkají, že je to charakteristická známka nezralosti. „Teď se budu hodinu denně modlit!“ – začnou, vydrží to jeden den, dva dny, možná týden, ale potom do toho něco přijde, nebo zaspí, nebo onemocní, – těch důvodů může být celá řada, a najednou je všechno pryč. Je to prostě naše netrpělivost, která nás žene k tomu, abychom měli výsledky teď hned. Nechce se nám budovat společenství s Pánem krok za krokem, minutu za minutou. Pravidelně, každý den. A za nějaký čas zjistíš, že ti nestačí deset minut, ale že potřebuješ patnáct, abys byl nasycen svým Pánem a uspokojen ze vztahu s Ním. A za tři roky to najednou bude půl hodiny a ty začneš přemýšlet nad tím, jak to udělat, abys měl na Pána ještě více času, co všechno ze svého života vypustit nebo omezit, abys získal více času na samotného Stvořitele vesmíru.

Sám jsem měl s modlitbou velké potíže. Dostal jsem od jednoho bratra dobrou radu: Začni krátkou modlitbou, kterou se budeš modlit každý den. Je to modlitba vděčnosti – děkuj za svůj život, duchovní i fyzický, protože oba jsou Božím darem, děkuj Bohu za svou rodinu, a děkuj Bohu za svůj sbor. To stačí. Jenom to dělej pravidelně a uvidíš, že Bůh sám tě povede v tvých modlitbách a dá jim vyrůst.

A ještě jeden námět pro modlitbu jsem našel: Anglický kazatel devatenáctého století přezdívaný také kníže kazatelů, Charles Spurgeon, odpověděl na otázku, v čem je moc jeho kázání slovy: Moji lidé se za mě modlí. Tam byla skrytá moc jeho kázání. Odborníci říkají, že když se podíváte na jeho kázání, tak jsou napsaná velmi těžkým jazykem, jsou to docela složité věty a velmi hluboké myšlenky, jeho kázání byla docela dlouhá a těžká. Přesto, ať již kázal kdekoliv, místa v sále byla vždycky obsazená lidmi vzdělanými i nevzdělanými, chudými i bohatými. Protože jeho lidé se za něj modlili.

Bible nás vede ke společným modlitbám, ve Skutcích (Sk 2,42) je zpráva o církvi, která se vytrvale modlí. Není žádný opravdový společný modlitební život a modlitební zápas, jestliže za ním nestojí osobní soukromé modlitby.

Ale vraťme se do Kafarnaum. Po senzačním úspěchu, kdy tolik lidí bylo osvobozeno od nemocí a zlých mocí, časně ráno Ježíš jde na pusté místo, aby se modlil. Můžeme tomu rozumět tak, že odchází, aby hledal aktuální Boží vůli, co má činit a kde má vidět své hlavní poslání. Modlitba je nejlepším prostředkem, abychom nebyli zpiti úspěchem, kterého jsme dosáhli, abychom zůstali střízliví a vnímaví pro Boží hlas, který nám stanoví to, co je pro nás to nejdůležitější v dané chvíli.

Ježíš miloval lidi tolik, že jednoho dne za ně zemřel. Ale to mu nebránilo v tom, aby řekl „ne“, když bylo potřeba. Neodporovat lidem kvůli tomu, abyste získali jejich schválení, není nikdy dobrý nápad; tím posadíte do sedadla řidiče někoho jiného než Boha. Místo, aby se nechal vykolejit, Ježíš učinil hlavní prioritu z modlitby jako nerušeného času se svým Otcem; uznal, že naplňování Boží vůle je mnohem důležitější než být „vším pro všechny“; a odmítl definici druhých lidí o tom, co je naléhavé, a odmítl, aby ho odváděli od naplňování Bohem daného životního poslání.

A tak Ježíš šel, kázal v synagogách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy. To co potřebujeme dnes nejvíce je, aby zněla zřetelně dobrá zpráva o Boží lásce k člověku navzdory všem zlým zprávám, které se na nás hrnou z medií a abychom byli osvobozováni od zajetí zlých mocí a nalézali svou svobodu a integritu Božích dětí.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že se nás ujímáš v naší rozmanité nouzi. Že nás osvobozuješ od moderních posedlostí tak, abychom se radovali z Tvého evangelia, které nás ujišťuje o Tvé lásce, která nám odpouští a nově s námi počítá. Amen.