čtvrtek 21. dubna 2016

6. Tolerance



Zamyšlení šesté

Tolerance?

Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. (1Kor 5,12-13)

Znamená tvrzení, že máme jiného Boha pýchu a netoleranci? Tolerance přímo předpokládá, že jsme jiní a právě díky jinakosti se učíme toleranci. Falešná tolerance tvrdí, že rozdíly v podstatě neexistují a pokud ano, dělejme, že o nich nevíme.

V jednom rozhovoru uvedl misionář P. Günther Ecklbauer, který prožil v muslimských zemích devět let, že dialog o víře je možné s muslimskou komunitou vést, ale člověk musí být velice opatrný. Musí se zdržet všeho, co by mohlo být chápáno jako znevážení islámu nebo Mohameda. Přitom se ovšem musíte smířit s tím, že muslimové všechno nemuslimské často zesměšňují. „Moje zkušenost je taková, že největší svědectví o Kristu můžete vydat tehdy, když se na pravou víru snaží obrátit oni vás. Mně osobně se stalo hned několikrát, že se mě nějaký muslim pokusil obrátit. Mohl jsem pak začít hovořit o tom, co pro mě znamená mé náboženství. Jedna muslimka, která v Rakousku konvertovala ke křesťanství, mi řekla: „Bojím se méně síly islámu než slabosti západního křesťanství.“ Máme strach přihlásit se ke své křesťanské identitě. Kdybychom to dokázali, muslimové by se zařadili. Když ale sami ustupujeme, co můžeme očekávat? Sundávat kříže ze škol, to by muslimy ani nenapadlo. V našich školách v Pákistánu, kam chodí muslimské děti, kříže normálně visí a nikomu to nevadí. V Evropě to ale mnoha lidem vadí.“

Na otázku jestli se muslimů máme obávat nebo ne, páter Ecklbauer odpovídá: „To závisí vposledku na nás samotných. Pokud v sobě křesťanské hodnoty máme nebo je alespoň znovuobjevíme, pak se bát nemusíme. Vzestup islámu v Evropě v sobě přitom skrývá jednu pozitivní věc. Díky němu se totiž do Evropy znovu vrátila otázka po Bohu. Vzpomínám si v této souvislosti na trapistického mnicha Charlese de Foucaulda. Ten jako mladý člověk ztratil víru a nalezl ji až v severní Africe, když se tu setkal s muslimy. Přál bych si – a věřím, že je možné –, aby něco podobného jako on prožila i Evropa.“

Zajímavý poznatek uvádí, biskup Rudolf Bubik. Vypráví, že byl v Praze a setkal se zde s jedním muslimem, který měl snahu přesvědčit jej o své pravdě. Dlouho diskutovali a nakonec položil muslimovi jednu otázku: „Dobře, příteli, je Alláh, kterému věříš, Bůh spravedlivý?“ A on odpověděl: „Alláh je Bůh absolutně spravedlivý.“ Na to mu řekl: „Pak, nezlob se, nejsi spasen a tvé hříchy ti nejsou odpuštěny.“ „Jak to?“ podivil se. „To je jednoduché. Uvědom si, že spravedlnost neodpouští, ale trestá. Za mé hříchy zaplatil Ježíš Kristus – Boží Syn. Kdo zaplatil za tvé?“ A diskuse byla uzavřena.

1 komentář:

  1. Peter Kuchár, katolický kněz, salesián, uvedl některé důvody, proč si muslimové zaslouží jeho respekt:
    1. Zmysel pre modlitbu. Toto je vec, ktorá na mňa urobila najväčší dojem. Vidieť moslimov na kolenách s čelom na zemi štvrť hodinu sa modliť niekoľko krát denne – to nechá na človeku veľmi silný dojem! Priznám sa, nepoznám kresťana, ktorý by sa modlil tri až päť krát denne štvrť hodinu na kolenách... A pritom sa vo všeobecnosti pokladáme za lepších a pravovernejších...Niekedy si kladiem otázky typu: "kto si skôr zachráni dušu, formálny kresťan, alebo horlivý moslim?"
    2. Zmysel pre posvätno je v mešitách silno strážené a vchádza sa zásadne bez obuvi, aby sa podčiarkla úcta a rešpekt k svätyni. Do niektorých kresťanských chrámov, katedrál a bazilík sa chodí často bez akéhokoľvek rešpektu. Mnohí si prídu len obzrieť a odfotiť umenie a vypočuť si výklad. Čoraz častejšie si kostoly akoby mýlime s múzeami...
    3. Ramadán je pre moslimov posvätnou vecou a veľkou výzvou. Nemôžu od východu slnka až po jeho západ nič jesť a dokonca ani piť. V klimatických podmienkach Afriky nemôcť cely deň piť je o veľmi veľkej obete. Je to fyzicky veľmi náročne a niekedy aj nebezpečné. Chcem len poukázať na veľkosť obety týchto ľudí, ktorí ju podstupujú. Vo všeobecnosti sa náročnosť kresťanského pôstu s náročnosťou ramadánu nedá porovnávať.
    4. Rodina a deti. Pre moslimov je rodina posvätnou vecou a deti prijímané ako požehnanie zhora. Nezáleží na tom či sa jedná o tretie, štvrté či piate dieťa. V typicky moslimských krajinách nie je možné ísť na potrat. Dieťa je vnímané ako dar z nebies a veľká rodina sa berie ako veľké požehnanie. Aj v tomto ohľade úcty k životu nás moslimovia zahanbujú.
    5. Morálka. Ide o citlivú tému, ktorú nie je jednoduché hodnotiť. Tu však treba povedať, že mnohoženstvo sa týka úzkej skupiny moslimov, ktorí si to môžu finančné dovoliť. Nepoznám moslimskú ženu, ktorá by to obhajovala a nevadilo jej, že sa o svojho manžela musí deliť s ďalšou ženou. Často to vytvára žiarlivosť, nevraživosť a veľmi komplikované vzťahy. V predmanželskom vzťahu platia prísne pravidlá. Moslimské dievča ma zakázané akýkoľvek fyzický kontakt s mužom. Problémom je aj podanie ruky na pozdrav ... Zahaľovanie sa je prirodzenou súčasťou ich náboženstva a kultúry, aby neprovokovali a správali sa cudne.
    6. Alkohol, drogy, bary, prostitúcia, herne a automaty. Sú moslimské krajiny, kde nič z toho nenájdete.“ Moslimský otec sa má venovať rodine a nie chodiť po krčmách a baroch.“ Bola odpoveď jednej mladej moslimky na to, aká je úloha otca v rodine.

    OdpovědětVymazat